Protože bádání v Moravském krasu není nic extrémního a brutálního, můžeme v Babicích bádat i ve všední den po práci. Přesně takto jsme si vyrazili ve čtvrtek 17. července 2008 dolézt vršek komína za sifonem III. ve Větrné propasti.

Po páté odpolední jsme si na skok zašli zabádat v sestavě Márty, Iljič a Krt. Po dvaceti minutách od zalezení Ladi Iljiče Blažka bylo slyšet, že elektrocentrála je pod zátěží a začalo čerpání sifonu č. III. Po padesáti minutách už jsme byli dole všichni a hrnuli jsme se za čerstvě vycuclý sifon. S sebou jsme vlekli vrtačku, strojení, lano, lopatku a troje lezecké vybavení celkem ve dvou vacích. Po propasírování našich těl za sprostotvar oddělující chodbu za sifonem a komín jsme se navlékli do cajku a šli se podívat na chodbu v horní části komína. Na jejím konci byla naděje na prokopání do volných prostor po rozebrání závalu vyplněného sedimentem.

Iljič s Mártym dolézali obě dvě větve komína a mezi tímbyla Krtem na konci chodbičky zřízena sonda na dno závalu. Obě naděje v komíně se ve výšce kolem 30 metrů bohužel zavřely do neprůlezné úžiny. O něco lépe to vypadalo v chodbičce. Po vybrání asi 130 cm kvalitního lepkavého sedimentu proloženého kameny byl obnažen odpadlý stropní blok a pod ním se zela tří až čtyřmetrová nová prostora se zdvihajícím se stropem.

Místo kolem bloku bylo neprůlezné pro normálního člověka i přesto, že se rafinovaně podařilo vytáhnout asi čtyřicetikilový zaklíněný balvan. Rafinovanost spočívala v tom, že jsme ho osadili kotvou a plaketou a Márty s Iljičem tahali lano z chodby, zatímco Krt tahal do stran pro snažší uvolnění bloku.

Poté vznikl prostor dost malý k hladkému prolezení, ale postačující k spekulacím a hecování. Nakonec se rachytik Iljič vyhecoval a zbaven lezecké výstroje se po lubrikaci blátem spustil do hubeného prostoru kolem bloku. Marnost jeho počínání mu došla v momentě, kdy měl dvě třetiny těla pod blokem a ruce mu zůstaly bezmocně vztyčené kolem hlavy. Po chviličce škádlení dvěma zůstavšími byl bezmocný předseda vytažen za ruce. Zavzpomínali jsme si na momenty kdy to ještě ve Větrné stálo jen za houby a obrátili jsme se na cestu k našim postelím.

To již bylo půl hodiny před půlnocí a jenom nalezení správného kusu bláta v kterém je Iljičova centrální karabina a její dotažení zabralo deset minut. Sestup po devítimilimetrovém špinavém lanexu byl malinko rozpačitý a páka na slaňovátku se chovala jako přepínač mezi OFF a TURBO. Dole pod komínem jsme z lezeckého vybavení každý uplácali úhlednou kouli a Márty navrhnul, že by se to jistě dalo pohodlně nosit jako keramický džbán za odsedávku coby ucho. A měl pravdu. Do toho nám Laďa oznámil, že hladina sifonu nastoupala do koupacích hodnot a že dvacet až třicet centimetrů je dost na dvě tempa. Naštěstí centrála měla ještě benzín a filuta Laďa našel plovák čerpadla a během pár minut upravil sifon na tůňku.

To jsme již měli sbalené transportní vaky a cpali jsme se margotkou a semtexem. Vybavení nám díky blátíčku malinko nakynulo na dva 35kg vaky z nichž jednomu se utrhnul boční popruh hned po prvním zvednutí. Pohyb nahoru byl ve stylu krátkých záchvěvů a škubanců provázených dýchavičným hlesnutím :"Máš!?" Na povrchu jsme byli za necelou hodinu a po pohledu na nebe jsme konstatovali, že :"za úplňku se dějou divný věci".

Chodbička vypadá, že by i pustila po pouhém jednom odstřelu. Takzase někdy po práci!

Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií. Na jiný přístroj se vzhledem k blátivosti opravdu fotit nedalo. Foťáček bylo po akci nutné odmočit v umyvadle a odrhnout kartáčem. Naši výbavu jsme svěřili k umytí Mártymu pomocí WAPky a směle jsme mu nabídli stokorunu.